potencionale

Historie obce Neuměřice
Na území dnešních Neuměřic se našly archeologické nálezy, zejména keramika, spadající většinou do doby kultury Knovízské. Obecní kronika zmiňuje následující nálezy: střepy z nádob a zvířecí kosti, hromadný nález hliněných hranolků s dírkami a tzv. závaží v jámě popelovité, prehistorické sídliště s jámami odpadkovými a kostrový hrob pod kamenným balvanem s etážovitou nádobkou. Mimoto jsou známy ještě alespoň tři další nálezy. A právě z poměrné početnosti artefaktů můžeme usuzovat, že osídlení zde bylo poměrně časté.
Nejstarší slovní pověsti o vzniku obce Neuměřic odvozují jméno zakladatele z jejího názvu. Podle starší podoby jména se usuzovalo, že obec vznikla za vladyky Neumíra (Neuměra) někdy v počátcích českého přemyslovského státu. Bohužel musíme konstatovat, že pověst je poměrně nepravděpodobná a že se jméno vladyky nepodařilo ve staročeštině prokázat. Jiný skutečný důkaz k podložení teorie není znám.
Obec ve skutečnosti vznikla pravděpodobně v období 975 - 1158 (1159). Přibližně od roku 975 totiž probíhal vznik nových obcí uvnitř českého státu - jednalo se o tzv. vnitřní kolonizaci, tedy zahušťování obydlených území.
A z let 1158 a 1169 máme zachovány první konkrétní písemné zprávy. V této době byla jedna část Neuměřic ve vlastnictví panenského kláštera premonstrátek v Doksanech, druhou spravovali Johanité. Ti za koupi poplužního dvora tehdy zaplatili 28 hřiven (asi 7,2 kg) stříbra.
Avšak Neuměřice nepřecházely na různé majitele pouze koupí či dědictvím. Například roku 1436 císař a král Zikmund je zabavil a zapsal je Václavu Cardovi z Petrovic, který v té době již vlastnil Úštěk. Dalšími majiteli byli zejména Zikmund Stříbrný z Horoměřic a Zikmund Barší z Kamenice. Rod Cardů však držel část Neuměřic až do roku 1554, kdy svých šest chalup vydal královské komoře. Neuměřice vyplatil Jindřich Zejdlic ze Senfeldu, který si je připsal ke svému majetku.
V Cardovském statku čp. 1 roku 1539 spatřil světlo světa nejvýznamnější rodák, univerzitní mistr Martin Bacháček Nauměřský z Nauměřic.
Roku 1597 kupuje Neuměřice Jan Bořeň ze Lhoty. Jeho neteře prodaly vesnici roku 1641 hraběti Sezimovi z Vrtby.
Prodejem přešly Neuměřice do majetku Toskánských velkovévodů, posléze jejich příbuzných, Bavorských kurfiřtů. Od roku 1669 jsou Neuměřice již natrvalo součástí panství Zvoleněves.
Po revolučním roce 1848 vlastnil dvůr Neuměřice bývalý císař a král Ferdinand V. Dobrotivý a po něm jeho synovec, císař a král František Josef I.
V letech 1882 - 1885 byla stavěna trať Kralupy - Třebichovice, a to jen do Zvoleněvsi.
Roku 1884 povolila Zemská školní rada, aby v Neuměřicích byla vystavěna škola. Ta byla roku 1885 vysvěcena a otevřena a funguje až dodnes. Nově je k ní přidružena družina s jídelnou.
V dřívějších dobách byla obec uváděna pod různými názvy: Nevremic, Nouměřice, Neumierzicze i v různých dalších jazykových přepisech.
Roku 1890 byl založen sbor dobrovolných hasičů. Sdružoval 43 členů a účastnil se nejrůznějších společenských akcí.
Roku 1905 započala výstavba silnice Neuměřice - Velvary, která byla dokončena v r. 1906.
Od roku 1908 je v Neuměřicích vedena obecní kronika, založená při oslavě výročí šedesátiletého panování císaře a krále Františka Josefa I.
Roku 1913 byla zde založena Tělocvičná jednota Sokol. Ta přetrvala díky své popularitě až do dnešních časů. Ve středu vesnice se nachází fotbalové hřiště s potřebným zázemím, takže sportovní aktivity zde mají jistou budoucnost.
Během první světové války narukovalo postupně 77 mužů, z nichž 13 padlo.
Po obnovení samostatnosti roku 1918 vlastnila dvůr Neuměřice Československá republika. Roku 1919 došlo v Neuměřickém statku k první dělnické stávce, vyvolané solidaritou s propuštěným kolegou. Stávka se brzy rozšířila i po okolních obcích. Dělnická strana nakonec vyhrála. K další stávce došlo 12. ledna 1920. Akce nabyla masového rozšíření - zachvátila 34 statků.
Období první republiky přineslo obci některé nové výhody, jako např. snadnější spojení s městem Velvary, ale i kulturní činy, jako stavbu pomníku Mistru Janu Husovi (r. 1919). Pozemek kolem pomníku byl osázen lesními stromky, díky čemuž má obec další příjemný kus přírody. V r. 1920 byla vsazena do Husova památníku "Suchardova plagneta" - Mistr Jan Hus. I přes snahu prvorepublikových zastupitelů se však kopci s  pomníkem stále říká Sv. Ján (Nepomucký) a ne Husův vrch, jak bylo navrhováno.
Na podzim roku 1929 byl vystavěn "obecní dům". Za rok nato byla ve zdivu obecního domu odhalena deska padlým vojákům ve světové válce.
Neuměřice byly povětšinou zemědělskou obcí. Až do počátku 19. století se však v okolí místního Svatojiřského potoka nacházela soustava rybníků, z kterých mělo panství Zvoleněves jako celek určitý prospěch.
Také se těžil pískovec, okr a krevel. Významnou úlohu v hospodářství obce sehrávalo pěstování zeleniny a také ovoce za účelem jeho sušení.
Neuměřičtí občané byli po několik předchozích staletí známí svou družností, v devatenáctém století často vedli regionální národnostní akce.
Druhá světová válka zasáhla i Neuměřice - na obec bylo svrženo několik bomb, které však naštěstí nezpůsobily katastrofální škody. Během tohoto smutného období však byla bohužel zdecimována místní židovská komunita. 
Po osvobození a krátkém poválečném období začala v Neuměřicích doba budování, která přinesla zestátnění majetku.
Během dlouhé vlády Národní fronty byly Neuměřice řadovou, ničím se neodlišující vsí. Bohužel přestala být souvisle vedena obecní kronika, takže z tohoto období máme málo písemných zpráv. Byla vybudována dešťová kanalizace, která v rámci svých možností slouží do dnešních dnů.
Po obnovení demokracie roku 1989 následovaly restituce majetků a obnovení soukromého podnikání.
I přes některé těžkosti se podařilo vybudovat v obci plynovod a následně i nové místní komunikace, opravit místní kapličku atd.

Zpracoval: Lukáš Loužecký (nar. 1983)

OSOBNOST NAŠÍ OBCE

Martin BACHÁČEK Nauměřský z Nauměřic

Narodil se roku 1539 v Cardovském statku č. 1 v Neuměřicích. Jeho rodiče Václav a Marta vlastnili určitý majetek proto syn mohl odejít studovat. Průpravné vzdělání nabyl ve školách ve Slaném, Táboře, Praze a Klatovech. Na univerzitu nastoupil už v poměrně pokročilém věku za rektorování Petra Codicilla z Tulechova. Poté působil Bacháček ve Znojmě, kde se učil němčině a také ve Vídni (jako krasopisec a malíř miniatur). Univerzitní vzdělání si doplňoval na vysokém učení v Lipsku, v Altorfu u Norimberka, roku 1567 ve Wittenberku. Roku 1570 se vrátil do Čech. 
Nejprve vyučoval v panských rodinách, později na městských školách. Působil v Žatci (kde těžce onemocněl), v Pardubicích a poté u sv. Havla na Malé Straně v Praze. Roku 1577 se stal bakalářem, r. 1582 byl povýšen na magistra. Poté byl ustanoven profesorem fakulty svobodných umění (humanitní a přírodní vědy). Jeho oborem byla matematika, geografie a astronomie, kterou od r. 1584 přednášel. Přednášel také řeckou a latinskou literaturu. Zastával postupně všechny univerzitní úřady. Byl představeným několika kolejí, děkanem fakulty se stal poprvé r. 1586, několikrát byl od r. 1591 místorektorem a rektorem univerzity byl zvolen r. 1598-1600 a 1603-1612. Císař Rudolf II. jej povýšil do šlechtického stavu v prosinci 1591 s přídomkem "z Nauměřic". Roku 1595 vydal svým nákladem "Rudimenta Geograpica Joannis Honteri" (Počátky zeměpisu Jana Hontera). Sám také koncipoval a publikoval pedagogické spisy a směrnice. Zanechal také pozoruhodnou korespondenci. Byl rovněž předním znalcem dějin Karlovy univerzity.
Astronomie sblížila Martina Bacháčka s mistrem Tadeášem Hájkem z Hájku a s hvězdářem Janem Keplerem. Mezi jeho přátele patřil také známý a vynikající lékař Jan Jesenský, Tycho de Brahe, Adam Huber a další. 
Martin Bacháček se stal do značné míry předchůdcem Jana Amose Komenského. Od učitelů vyžadoval svědomitost a důkladné znalosti. Nebyl proti tělesným trestům. Školství se za jeho působení zlepšilo. Snažil se, aby učitel, bakalář, měl vysokoškolské vzdělání a bojoval proti sjednávání lidí nezkušených a někdy i polokriminálních. V dopise táborským konšelům r. 1603 mimo jiné napsal: "Pokud budeme mít naši mládež dobře zavedenou, mohou z ní být i dobří měšťané a senátoři." 
Po celé své působení se snažil čelit konkurenci a pletichám jezuitské akademie v Klementinu. 
Nebyl sice reformátorem, ale i neúnavným organizátorem českého školství. Staral se nejen o veřejné školy, ale i v soukromém vyučování byl dobrým rádcem, doporučoval do urozených rodin dobré učitele, ale také dbal o to, aby byli dobře odměňováni. Pro zvýšení úrovně škol založil r. 1591 při Karlově koleji vzorné gymnázium jako základ pro univerzitní studium. 
Za řízení Bacháčkova rektorování podléhalo univerzitě, jak se tehdy říkalo akademii, 101 škol a dále pak 5 škol na Moravě. V tom nejsou samozřejmě počítány školy katolické a školy českých bratrů. 
Rektor Bacháček měl tedy za úkol organizovat vysokoškolskou přípravu, organizoval přípravu učitelů, dosazoval je na stávající školy, vyvíjel tlak na způsob a rozsah výuky, spravoval chování učitelů. K tomu měl k dispozici i aparát, vězení a i právo využívat vězení státní správy. Spravoval i školy v našem okolí. Zejména ve Slaném, Velvarech, Budyni, Roudnici, Mělníku, Lounech atd. Města měla velký zájem, aby v jejich domově byly vybudovány školy. 
V roce 1609 byl ještě se třemi profesory jmenován členem evangelické konzistoře a téhož roku se zúčastnil jednání o univerzitní formu. Je rovněž autorem kolejního řádu.
Martin Bacháček měl dobrou povahu a byl všude oblíben. Byl sousedsky dobrosrdečný a štědrý, ale ducha praktického, jenž pilně přihlížel k poměrům a potřebám času. O tom svědčí usilovná snaha o sjednocení a úpravu českého školství. Tím si získal ve školství před Komenským největších zásluh. Kvůli tehdejším předpisům se nesměl oženit. Nikdy nezapomněl na svou rodnou ves a kraj. Jezdil na hody do Velvar, Mikovic, Zvoleněvsi a Neuměřic. V rodném statku navštěvoval rodiče a bratra Jiřího, který se později stal velvarským měšťanem. V Praze pomáhal studentům, kteří tam z Velvarska přicházeli. 
Zemřel v Praze z 16. na 17. února 1612. Byl pohřben v Kapli Božího Těla na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) pod náhrobníkem z červeného mramoru. Kaple byla ale r. 1791 zrušena. 
Mistr Jan Campanus Vodňanský se ujal vydání univerzitního sborníku na památku Bacháčkovu, k němuž se připojila i žatecká škola. Bacháčkova významu si vzpomněli i v cizině, ovšem jeho dílo dlouho nevydrželo. Zničila je bělohorská katastrofa. Dekretem z 22. listopadu 1622 svěřil císař veškeré školství do rukou jezuitů, kteří zrušili utrakvistické a evangelické školy a ponechali jenom katolické.
Za dědice jeho pozůstalosti se přihlásil bratr Jiří se sestrami. V koleji však milému Jiřímu Bacháčkovi řekli, že "umřel bez kšaftu, že peněz zanechal málo, dluhů však mnoho. Kdo bude děditi, musí tedy i dluhy platiti". Jak se nakonec porovnali, není známo.
Mistra Martina Bacháčka list zhostný, jímž byl slavný mistr od své vrchnosti propuštěn z poddanosti, nalézá se v archivu Národního muzea. 
Rodné místo Martina Bacháčka Nauměřského z Nauměřic, Cardovský statek, dostal za vlády Marie Terezie číslo 1 a dochoval se pod ním až do našeho století.

- Pověst o Bacháčkově narození
Když se Martin Bacháček narodil, spatřili prý lidé nad jeho rodným statkem velikou jasnou zář. Všichni se shodovali v tom, že tento chlapec vyroste ve významného muže české země. Všichni společně šli tu novinu oznámit svému pánovi Chrtovi, rytíři ze Rtína, seděním na Slatině, ale ten se jim vysmál: "Snad si nemyslíte, blázínkové, že se narodil nějaký budoucí světec nebo vědec?" Léta ubíhala jako voda ve Vltavě a z malého Martina skutečně vyrostl význačný, všeobecně uznávaný učenec - později rektor vysokého učení Pražského a probošt koleje krále Václava IV. Ve Starém městě Pražském. Sám pan Chrt ze Rtína se tehdy tedy pěkně mýlil. 

- Bacháček coby chovatel holubů
O tom, že chov holubů byl v 16. století v rozkvětu svědčí i to, že byla nutná jistá právní úprava o způsobu a vztahu v chovu holubů. Jednalo se o starý saský zákoník "Sachsenspigel". Známý historik Dr. Zikmund Wintr v jednom ze svých děl píše o prorektoru České univerzity mistru Bacháčkovi z Nauměřic, který choval v roce 1600 v univerzitních prostorách velké množství holubů.

- Mistr Martin Bacháček a pozorování Slunce
Je všeobecně známo, že náš nejslavnější rodák, Martin Bacháček Neuměřský z Neuměřic se věnoval astronomii. A to nejen výpočty, jak bylo v na počátku 15. století většinou zvykem, ale i přímým pozorováním. Bezpochyby na něj tehdy zapůsobil slavný Tycho de Brahe, který je označován za nejaktivnějšího pozorovatele všech dob. Opravdu jedinečné však je, že se Martin Bacháček věnoval i pozorování Slunce, které bylo v době před vynálezem dalekohledu považováno za velmi namáhavé a vyžadující nezměrnou trpělivost. Tehdejší vědci netušili nic o existenci slunečních skvrn, a tak astronomové vlastně čekali pouze na přechody Merkuru a Venuše přes sluneční disk. Tyto úkazy nastávají nejdříve za 7 let, a to ještě nemusí být viditelné na jednom místě. Nemůžeme se tedy divit, že roku 1607 Johannes Kepler a Martin Bacháček oznámili, že pozorovali přechod Merkuru přes Slunce. Z dnešních výpočtů však vyplývá, že tohoto roku žádný přechod Merkuru ani Venuše nenastal. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že tito dva přední astronomové pozorovali velkou sluneční skvrnu, a tím nevědomky objevili tyto útvary ještě 3 roky před Galileim. I když nerozpoznali, o jaký útvar se jedná, získali zcela první evropské pozorování. Dnes se výzkumem Slunce zabývá mnoho velkých hvězdáren profesionálně, ale i mnoho amatérů. I já svým dalekohledem pozoruji Slunce skoro denně. A díky této moderní technice mohu vidět sluneční skvrny každý jasný den. Ale faktem je, že nedaleko od Neuměřic, v Praze, byla díky Martinu Bacháčkovi zahájena první pozorování tohoto druhu v dějinách.
Za tento příspěvek o pozorování Slunce děkujeme Lukáši Loužeckému - absolventovi Obchodní akademie doktora Edvarda Beneše ve Slaném. Ve svém volném čase se věnuje především astronomii a také historii. Za svá pozorování Slunce získal diplom od zástupců české astronomie, za fotografie hvězdné oblohy ocenění ze Slovenska.

- ERB Martina Bacháčka
Na modrém štítu stříbrný pegas, posázený devíti zlatými hvězdami. Kolčí přilba s točenicí a modro-stříbrnými přikrývadly nese po pás nahého muže v modrých kalhotách, opásaného zlatým pásem, držícího luk.